... kolem třetí hodiny jsme dorazili na Čáslavskou chatu ve Velké Úpě, kde jsem týden před odjezdem domluvila ubytování. Protože nemáme auto, tak jsme docela limitovaní "dochozí" vzdáleností od autobusové zastávky a tohle byl docela dobrý tip od mého bývalého kolegy, který pro ně zajistil webové stránky (http://www.caslavskachata.cz/).
Tome, díky moc!
Úpa pro mně byla velkou neznámou. Na hory jsem s rodiči sice jezdila, ale vždycky jsme z Úpy šlapali nahoru na Kladenskou boudu. Bohužel jsem si to horské městečko roztažené kolem silnice a na okolních kopcích z dětství vůbec nepamatovala. Naštěstí to nevadilo, protože všechno teď vypadá úplně jinak než když mi bylo deset:-)
Obhlédli jsme si okolí chaty, ceny ski pasů a půjčovny lyží. Vybrali jsme Karhan sport hned pod sjezdovkou - bylo to nejblíž a zdejší personál v nás budil větší důvěru než ve druhé půjčovně. Současně s výpůjčkou jsme dostali k dispozici i skříňku na lyže nad půjčovnou. Nemuseli jsme se škrábat s vybavením až na chatu. Super!!!
Neděle 25. ledna
a můžeme začít lyžovat!
Jednoduše řečeno, ale provedení to je jiná...
Za velkého nadšení jsme vyrazili k vleku Modřín. Dojeli na vršek a hned jsem se vymázla - neumím vylézat z kotvy. Manžel s Viktorkou se podívali ze svahu dolů a bylo to. Viktorka se zabejčila, že dolů nepojede - kousek jsme jí umluvili, ale pak oba sundali lyže a ťapali v přeskáčích celý svah.
Já jsem to statečně sjela a znovu vyjela nahoru. Další pád, ale chybami se člověk učí. Při další jízdě jsem to už zvládla. Ti dva zatím došli dolů. Ani jsem nedutala a čekala co bude. Manžel řval, že na to nemá a jede domů. Nechala jsem ho vychladnout, při zdejší teplotě to ani netrvalo dlouho a souhlasil, že si zaplatí školu. Horší to bylo s Viky. Ta byla ve škole loni a měla pocit, že už to nepotřebuje.
Lyžovat, ale nechtěla. Bála se přiznat, že se bojí.
Pro tento den bylo s lyžováním konec a šli jsem bobovat. Boby jsme s sebou sice neměli, ale mysleli jsme si, že se dají také půjčit. Omyl, měli pouze sáňky.
V dnešní době není nic nemožné a boby se daly koupit v bufáči naproti sjezdovce. Vyjeli jsme s nimi sedačkovou lanovkou na Portášky a chvílemi šli a chvílemi jeli dolů do Úpy.
Rozčilování ten den ještě nebyl konec. Naše dcera je tak strašně paličatá a nedá si domluvit.
Na fotce je vidět, že jí manžel přesvědčuje ke zdolání cca 20ti metrového kopečku na bobech. Přesvědčování zabralo asi 15 minut. Už jsme celkem zvyklí, takhle je to u každé nové nebo sezónní zkušenosti. Někdy je to celkem únavné a stojí to hodně ovládání se. Zadařilo se a nakonec jsme jí z kopce nemohli dostat. Nebýt blížící se tmy, tak jsme bobovali do rána.
Pondělí 26. ledna
Na desátou měl manžel domluveného instruktora lyžování. Zmizeli spolu na Modřín a hodinu jsme měly s Viky pro sebe. Radši jsem si nebrala lyže, abych mohla dělat doprovodné vozidlo - podej, přines, udělej...
Zřejmě se dobře vyspala, nechala se přesvědčit aby si cvičně sjela dětskou sjezdovku. Za tu hodinku se neuvěřitelně zlepšila. Získala jistotu a bylo to každou jízdou vidět.
Mělo být celý den nádherně a už večer jsme naplánovali, že na lyžích budeme jen dopoledne a odpoledne půjdeme na Sněžku. Lanovkou na Portášky, dále na Růžohorky a na lanovkou z Růžové hory na Sněžku. Na Růžohorkách jsme si dali výborný oběd - s odstupem musím konstatovat, že nejlepší jídlo za celý pobyt. Výborné kyselo, cmundu po kaplicku, kuře na smetaně s knedlíkem a naše zlato jak jinak než špagety s kečupem. Cesta z Růžohorek se neobešla bez další scénky. Teď byl na vině nákrčník. Naše Viky nemohla pochopit, že na horách fouká a je lepší být v teple. Během jejího trucování jsme ušli asi 50 metrů, ona samozřejmě zůstala stát - měla pak co dohánět.
Cesta lanovkou a zbytek výletu už byl v pohodě.
Úterý 27. ledna
... ráno nebylo tak krásné jako včera. Bylo pod mrakem a sněžilo. Domluvili jsme se, že se vyvezeme sedačkou na Portášky a přejdeme kousek lesem na Sagasserovy boudy. Dětský areál vhodný pro začátečníky.
 |
| Takhle to vypadá při slunečném počasí |
 |
| Místní krávy Highland Cattle - vycházejí jen při ošklivém počasí:-) |
Ti moji dva "lyžaři" tady získali trochu sebevědomí a mohli jsme se vrátit na Modřín. Nejdřív nás ale čekala červená sjezdovka vedle lanovky. Bála jsem se asi víc než oni dva. Zvládli jsme to dobře a pak už jsme jezdili na Modřínu. Respektive oni jezdili a já se zaparkovala u občerstvení a klábosila s nějakou milou paní z Liberce.
Středa 28. ledna
Sluníčko nás tahalo z postele. Zase úžasné ráno. V plánu na dopoledne lyžování a odpoledne nostalgický výlet na Kladenskou boudu.
Cesta nahoru byla náročná. Dvě hodiny do prudkého kopce. Došli jsme zpocení a utahaní. Chata se dost změnila. Uvnitř je hezká restaurace s milou obsluhou. Požádali jsme servírku o igelitové pytle a cestu zpátky jsme urazili v rekordním čase. Ani nám nevadilo, že se hodně pokazilo počasí. Začala padat mlha, ale to se na horách stává. Chvilku krásně a chvilku, že by psa nevyhnal. Pytle byly skvělé a od té chvíle Viky chtěla jezdit jen na pytlích.
Cestou jsem udělala hezké záběry rampouchů. Při ukládání mi Google nabídl automatickou úpravu fotky a moc se mi líbí. Pro srovnání přikládám i původní snímek.
Čtvrtek 29. ledna
Počasí zase nic moc. Ráno sněžilo. Dopoledne lyžování na Modřínu. Brzy nás to přestalo bavit a dohodli jsme se, že si půjčíme sáňky a pojedeme sedačkou na Portášky a pak dále na Janovy boudy. Na oběd jsme zakotvili na chatě Jana, ale litovali jsme. Vrchní byl "nějaký divný". Ne, že by to byl kozel jako v reklamě na pivo, ale byl nepříjemný. Dost nestíhal a vcelku nám pokazil pauzu. Naštěstí to vylepšila projížďka na sáních. Museli jsem to absolvovat ještě jednou jak to bylo skvělé.
Cestou jsme potkali tenhle hezký rozcestník:
Pátek 30. ledna
Nejhorší den z celého týdne co se počasí týká. Sněžilo celou noc a pokračovalo i během dne. Sníh nám prudce létal do očí a tak jsme odhlasovali lyžování na Sagasserkách. Tam je sjezdovka obklopená lesem, tak to bylo trochu příjemnější. Když jsme dorazili nahoru, byli jsme na svahu sami.
za nějakou chvilku se vyrojili lyžaři z místních chat. Zůstali jsme asi hoďku a pak se zase přesunuli na Modřín. Jízda po červené pro mě byla utrpení. Nic jsem neviděla, sníh bodal do očí. Chtěli jsme ale dojezdit permice. Nakonec už nás to nebavilo a na kartách zbylo tak na jednu jízdu na sedačkové lanovce. Manžel skočil pro boby a vyjeli jsme na Portášky a zase na Janovy boudy. V lese to nebylo tak nepříjemné. Tenhle nápad mělo víc lidí a bylo tu docela rušno, běžkaři, sáňkaři. Litovali jsme, že už nemáme sáně, protože boby vůbec nejely. Viky s tátou jeli na bobech a já to raději sešla.
Měla jsem alespoň čas fotit. Docela jsem si ten klid o samotě užila.
Na některých fotkách je vidět jaká byla mlha.
Poslední večerní fotka před sobotním odjezdem
Bylo to krásné a krátké!
Hezký večer
Monika
