Co jsme si vzali od babičky Ozzyho (rasa bonsaj z vlčáka), kterému bylo někdy v únoru úctyhodných 16 let, tak se drží od domu v bezpečné vzdálenosti. Domů se chodí jen najíst a zase pryč. Ačkoli je Ozzy skoro hluchý a moc už taky nevidí, je pro kočky stále hrozbou. Jen co je zaměří, zapomene na strasti stáří a prožene je jako zamlada. I když by to do něho nikdo neřekl, protože v klidovém režimu sotva chodí - už ho neposlouchají zadní běhy.
Ale naše kočky vědí své.
Ozzy je věrný pes a neustále nám dělá společnost. Často je na něm vidět, jak moc je unavený a jak by spal. Ale povinnost mu nedá a je pořád u nás. Nemůžeme se bez něho hnout. Je to docela komické, když nám chce být stále v patách a my před ním utíkáme. Motá se nám pod nohy a my máme strach, abychom mu neublížili. O víkendu dokonce manželovi "pomáhal" s výmalbou chodby. Samozřejmě po svém. Jak jsem už psala, špatně vidí a do všeho nabourá. Málem zvrhnul kbelík s barvou. Asi výborně voněla, protože ji i ochutnal. Olizoval se až za ušima. Mňamka
A pak, že se nedá sníst všechno.
Dobrou chuť
Monika
Žádné komentáře:
Okomentovat